Životopisné vyprávění, mluvené nebo psané, v němž vypravěč činí tématem jazyk, resp. jazyky – především jejich osvojování a užívání. Jazyk však není privátní záležitostí, jedinec se ho učí od někoho, užívá ho s někým (ve své rodině, mimo ni), a proto se v jazykových autobiografiích objevují aspekty „cizích“ biografií, jazykové biografie rodinné, resp. různě obsáhlé aspekty ↗jazykových situací určitého etnického n. národního společenství. Právě tato skutečnost umožňuje, aby analýzou jazykových (auto)biografií byly získány poznatky o jazykových situacích a jejich vývoji (sedmdesátiletý člověk, který vypráví o jazykovém chování svých rodičů, příp. i prarodičů, dětí a vnuků obsáhne v zásadě jedno století). Jazyková biografie bývá proto používána jako specifická metoda pro shromažďování sociolingvisticky relevantních dat, zejména v takových případech, kdy jiné možnosti jsou podstatně omezeny (např. při výzkumu jazykové situace Němců v Československu po r. 1945).

S metodologickým využitím jazykových biografií jsou však spojeny i některé problémy. Vypravěči se sice orientují na to, jak život žili, na jeho dokumentování („v roce 1947 jsem začal chodit do školy, do české školy“), ale v zásadě ho prezentují subjektivně jako život zakoušený, prožívaný („to se mi moc nelíbilo, protože doma se mluvilo německy“), a to činí prostřednictvím žánru životopisného vyprávění („teď bych měl asi něco říct o tom, jak jsme mluvili s dětmi, že?“). ✍Denzin (1989) formuluje tyto tři roviny vyprávění v hutné zkratce jako “life as lived, life as experienced, life as toldˮ. V souladu s těmito různými perspektivami lze životopisná vyprávění chápat jako zdroje dat o tom,

Sociolingvistika se tradičně zajímá o první dvě roviny – jazykové situace se necharakterizují pouze z hlediska rozsahu užívání jazyků a jejich variet v různých komunikačních doménách (rovina č. 1), ale nověji i z hlediska prožívání jazyka, které se mj. zkoumá v rámci analýzy jazykových postojů (rovina č. 2). To, že jsou sdělované obsahy („věci“, události) vyprávěny (rovina č. 3), se může projevovat na tom, že se v nich vyskytují ↗krajní formulace („na ulici nikdo nikdy nemluvil německy“) – takové případy by měly být interpretovány právě jako rysy vyprávění (rovina č. 3), např. za účelem dramatizace vyprávění, nikoli jako výroky o faktech (rovina č. 1). Odlišení faktuálních výroků a krajních formulací však nemusí být jednoduché (ideálně s využitím dalších metod, jako je např. studium dokumentů). V poslední době lze zaznamenat zvýšený zájem o typické prezentační způsoby („figury jazykověbiografického vyprávění“), které mluvčí používají, když vyprávějí o osvojování a užívání jazyka (rovina č. 3). To samo o sobě může být zajímavý výzkumný předmět, hodný narativní analýzy (viz ✍Hájek & Havlík ad., 2012). Avšak i taková analýza narace pro samu naraci může být relevantní pro klasickou sociolingvistickou metodologii: je známo, že vyprávění o jazyce a jeho užívání bývá úzce spjato s líčením jednání a vlastností jeho nositelů – z čehož plyne, že postoje k určitému jazyku mohou do značné míry být postoji k jeho nositelům.